Karlos
Chvilku jsem přemejšlel(celé dopoledne) jestli bych měl tenhle setík vůbec komentovat. Po dobrém obědě, který byl uvařen jak jinak než maminy rukou, jsem si řekl, že dobré jídlo vlastně ani nepotřebuje pochvalu, když zůstane prázdný talíř. Bohužel můj setík se dobrému jídlu jen těžko vyrovná a tudíž nezbylo nic jinýho než ho ve zkratce řešnout. Jsou věci jenž na první pohled nevypadají vůbec podezřele natož, aby v nich člověk něco hledal, tudíž se tváří zcela přirozeně a nehledá v nich skrytý smysl. Rozdíl nastane teprve až tehdy, kdy mu okolí v temné uličce nevědomí začne úmyslně rozsvěcet svíčku a následně další a další. Těch plamínků by člověk sám od sebe (pokud není částečně schizofrení či paranoidní) jen těžko nechal bez povšimnutí a něco zlého za nimy hledal, protože by nedělal nic jiného, než podezíral a přisuzoval smysl všemu. Ale zpátky k svíčkám a jejich svícení na cestu, kde po několika krocích kde jste si neviděli na špičku nosu rázem víte kam šlápnout. Cestu, kterou jste do té doby vnímali a hlídali kudy vedla a kde mohou být nástrahy, nyní už přestáváte vnímat a původní ostražitost je ta tam. Pak ovšem může nastat situace kdy se zřítíte do jámy lvové a nadávat si budete moct akorát tak na sebe, protože světýlka nebyla světýlka ke šťastnému konci nýbrž k tomu, aby sis natloukl hubu. Navíc když se světýlka mezi sebou můžou domlouvat a dohodnout, že vlastně vůbec nesvítili ... je strašně těžké věřit něčemu jinému než vlastnímu pocitu a přesvědčení. A jaké z toho plyne ponaučení :"Když si rozbít držku tak ve vlastních botách".
© 2010 - 2012 Text and Design by Freedom